Jste zde:
- Tipy
  - Kultura
    - Divadla

Divadla Praha - Premiéra 12. listopadu 2009 ve Stavovském divadle: Kupec benátský

10.11.2009 11:23

Málokterá Shakespearova hra bývá pokládána za tak výkladově problematickou jako Kupec benátský.

William Shakespeare
KUPEC BENÁTSKÝ

Překlad: Martin Hilský
PREMIÉRA 12. LISTOPADU 2009 VE STAVOVSKÉM DIVADLE
TISKOVÁ ZPRÁVA
KUPEC BENÁTSKÝ
William Shakespeare
PŘEKLAD: MARTIN HILSKÝ
REŽIE: MARTIN ČIČVÁK
SCÉNA: HANS HOFFER
KOSTÝMY: MARIJA HAVRAN
DRAMATURGIE: DARIA ULLRICHOVÁ
HUDBA: PETR KOFROŇ
ANTONIO: IGOR BAREŠ
SHYLOCK: JIŘÍ ŠTĚPNIČKA
BASSANIO: JAN HÁJEK
GRAZIANO: JAN DOLANSKÝ
SALERIO: VOJTĚCH KOTEK j. h.
SOLANIO: JAN MEDUNA j. h.
LORENZO: LUKÁŠ KRÁL j. h. / JAKUB PRACHAŘ j. h.
TUBAL: RUDOLF STÄRZ
LANCELOT: PETR MOTLOCH
STARÝ GOBBO: BRONISLAV POLOCZEK
PORCIE: LUCIE ŽÁČKOVÁ
NERISSA: LADA JELÍNKOVÁ j. h.
JESSIKA: PAVLA BERETOVÁ
DÓŽE: OLDŘICH VLČEK
PRINC MAROCKÝ: PAUL AMERICAN j. h.
PRINC ARAGONSKÝ: ALEXANDR MINAJEV j. h.
FONETICKÁ SPOLUPRÁCE: PhDr. ZDENA PALKOVÁ ASISTENTKA REŽIE: MARIKA SKOPALOVÁ
INSPICIENT: DAVID RŮŽIČKA NÁPOVĚDA: ALENA KUBEČKOVÁ
PREMIÉRA: 12. LISTOPADU 2009 VE STAVOVSKÉM DIVADLE

Přestože je pojmenována po kupci Antoniovi, každý si ji spojuje především s postavou
Šajloka. Jeho libra masa, kterou neúprosně vymáhá právě na Antoniovi, se stala příslovečnou,
a nese v sobě obraz nelítostně krutého, z humanistického pohledu necivilizovaného, vymáhání
smlouvy. Mnohými teatrology už byl vyjádřen názor, že tato hra je alespoň potencionálně
antisemitistická. Žid je krutý, žid má být napálen. Samozřejmě, že bývají ve stejných studiích
okamžitě jmenovány i důvody, které toto nebezpečí textu zmírňují, ne-li eliminují. Postavu Šajloka
obdařil dramatik takovou mírou vášně a takovou silou emocí, že namísto abychom se mu pouze
smáli a bezezbytku fandili jeho protivníkům, dokáže vzbudit náš soucit.

Kupec benátský nebývá inscenován příliš často, jde totiž o hru mimořádně interpretačně
obtížnou, a to nejen kvůli postavě Šajloka. Ve hře se střetávají tři světy, každý z nich má své
vlastní normy a pravidla. Obchodní svět Benátek, starozákonní svět Šajlokův a Porciin pohádkový
Belmont, ty světy jako by byly nepropustné a existovaly paralelně vedle sebe. Můžeme je chápat
jako tři rozdílné civilizace. A při jejich střetu dochází ke konfliktůmTři „hlavní postavy“ jednotlivých pásem Antonio, Šajlok, Porcie se střetnou v soudním sporu, který je jádrem hry. Jde o to, má-li Žid Šajlok právo na svou libru masa?. Většina z nás by jistě odpověděla, že nikoli, protože žádat něco tak odporného, se prostě nedělá. Je to všem složitější.

Historici práva, kteří se hrou také zabývají, dokládají, že ve starých římských zákonících skutečně
existovala alternativa, ručit údy vlastního těla. Toto právo tedy pozitivně v historii evropské
kultury existovalo, i když nebylo prakticky aplikováno. Šajlok žádá svou sankční cenu oprávněně,
a pro benátský stát, který zakládá svou prosperitu na volném obchodu, by bylo skutečně velmi
nepříjemné a důvěryhodnost ohrožující, kdyby právě obchodní smlouvy nebyly vymahatelné.
Šajlokův spor má skutečně reálný základ, není pouze básnickou licencí. K čemu se tedy přiklonit?
Je možné vymáhat právo vždy zcela důsledně, padni komu padni? Svět, v kterém se dá žít,
v kterém panuje spravedlnost ve vyšším slova smyslu, má přeci zapotřebí i milosrdenství.

V tomto smyslu lze chápat spor o pojetí práva a spravedlnosti v Kupci benátském za obdobu
„dramatické tenze“ mezi Starým a Novým zákonem. Křesťanský svět zakládá už po staletí hrdost
(protivníci by řekli pýchu) na své hodnoty právě na milosrdenství a odpuštění. Shakespeare by
si ovšem by ovšem nebyl dramatickým géniem, kdyby jeho zápletky nebyly ještě složitější než
sebevznešeněji znějící myšlenky. Jeho hry jsou plny paradoxů, které se řetězí. Je totiž daleko lehčí
o milosrdenství mluvit než milosrdným skutečně být. Šajlok zapomněl, že svou libru masa může
dostat jedině bez prolití jediné kapky krve. Spor soudní přeroste v případ trestní, protože Šajlok
ukládá křesťanovi o život. Ze žalujícího se stává obžalovaný. Ať už se Shakespeare chtěl
ostrakizovanému Šajlokovi vysmát nebo ne, faktem zůstává, že soud který je nad ním veden
je velmi podivný. Soudí ho někdo, kdo by ho soudit neměl a kdo je na výsledku procesu dokonce
osobně zainteresován. Takový proces by musel být prohlášen za neplatný. (Mohla by zaznít
námitka, že průběh procesu je pouze básnickou licencí, že jde jen o hru, která nemá s realitou
nic společného.

V mnoha hrách tomu tak skutečně je, chtění autora se míjí s realitou. Ne však u autorů
výjimečných, tam je vše nutno bát jako pravdivé a skutečné.) Můžeme se tedy ptát: Je možné
používat „špinavé“ prostředky k „dobrým“ cílům? Rozhlédneme-li se po současném světě,
naší vyspělé civilizaci, odpověd´ není zdaleka jednoznačná.
Otázek, který Kupec benátský vzbuzuje je mnoho, je to hra nesmírně lákavá. A ukazuje, že její
zařazení na dramaturgický plán bylo prozíravé, protože její otevírající situace je nadmíru
aktuální. Strhla se bouře, lodě obchodníka Antonia obtížené nákladem se nevracejí, osud investic
je nejistý, lze očekávat problémy, konflikty, spory.

Daria Ullrichová

Název

Titul prvního kvartového vydání z roku 1600 zněl: „Převýborný příběh Kupce benátského, v němž
nad pomyšlení krutý Žid Shylock řečenému Kupci vyřízne libru masa z těla a Porcie je získána
volbou tří skříněk, jak vícekrát byla hrán Společností lorda komořího. Napsal William
Shakespeare.“
Jak bylo v Shakespearově době zvykem, titul hry neobsahoval pouze název, ale také stručný popis
obsahu hry, jehož smyslem bylo vzbudit ve čtenáři zájem – tato renesanční praxe odpovídala
dnešním nakladatelským reklamám na obalu či záložce knihy.

Libra masa

Žádat libru lidského masa a začlenit takový požadavek do dlužního úpisu je, nazíráno
z moderního hlediska, zvrácené a nelidské. Shylock si žádá lidskou oběť a v soudní scéně Kupce
benátského se na jevišti odehrává obětní rituál, jehož krvavé vyvrcholení až na poslední chvíli
odvrátí Porcie jako jakási dea ex machina. Motiv libry masa lze vidět jako specifickou verzi
rituální vraždy, která byla neodmyslitelnou součástí stereotypu Žida.

Vyřezávání kusů masa z lidského těla (při němž nechybí ani váhy, na nichž se maso váží)
je rovněž součástí indického příběhu vyprávěného v Mahábháratě (300 př. n. l), ale Shakespeare
nemusel chodit pro inspiraci tak daleko. Podobnou praxi znalo i římské právo, podle něhož mohl
být dlužník v případě nesplacení úpisu rozčtvrcen. Historikové římského práva připouštějí,
že k tomuto drastickému kroku se nepřistupovalo příliš často (přesvědčivě není dokázán
ani jediný případ), nicméně již to, že takový zákon dlouhá léta platil, je pozoruhodné.

I v době, kdy Dvanáct tabulek římského práva již nahradil liberálnější právní kodex, přežívaly kulturní
ozvěny této praxe v mnoha podobách. Eumolpus na konci Petroniova Satyrikonu sděluje
v poslední vůli všem, kdo po něm budou dědit peníze, že musejí rozkrájet jeho tělo na malé
kousky a veřejně je sníst, jinak nebudou mít na dědictví právo.

Germáni (podle Tacita) běžně nabízeli a přijímali jako ručení úpisů nos, ruku, oko, ucho nebo
nohu. V Kolíně nad Rýnem byla roku 1213 uzavřena smlouva, v níž se dlužník zaručil za dlužnoučástku vlastní hlavou, a v janovském archivu je smlouva z roku 1279, podepsaná notářem
Pietrem Bargonem, podle níž byl věřitel Jacobus v případě nesplacení dluhu do stanovené doby
oprávněn dlužnici (sicilské ženě Cerasii) uříznout nos, ruku nebo nohu. K podobným věcem
docházelo někdy i v Shakespearově době.

Motiv libry masa se poprvé vyskytuje v příběhu Johanese de Alta Silvy (přibližně z roku 1200),
zveršovaném francouzským truvérem Herberzem roku 1210. Věřitel zde není Žid, ale bývalý
nevolník, kterému kdysi jeho pán (nynější dlužník) vážně ublížil (v návalu hněvu mu usekl nohu).
Úpis stanoví, že v případě nesplacení dluhu může věřitel vyříznout dlužníkovi libru masa z těla.
Když věřitel tuto podmínku úpisu soudně vymáhá, dostaví se k soudu dlužníkova žena
a v převlečení varuje věřitele, že musí vyříznout přesně libru masa, to jest ani o gram méně
nebo více.

V anglické verzi básně Běh světa (Cursor Mundi, 1290) vyžaduje věřitel od dlužníka takový kus
jeho těla, který by se rovnal váze dlužného zlata. Tento příběh se Kupci benátskému blíží ve dvou
důležitých motivech: věřitel je v něm (na rozdíl od předchozích verzí) Žid, a když chce uříznout
svému dlužníkovi nejdřív ruku, pak jazyk, nos a další části těla, zabrání mu v tom soudci
podmínkou, že přitom nesmí prolít jedinou kapku krve. Na rozdíl od Shylocka však zůstává v této
básni věřitelova krutost bez motivu. Varianta masa vyříznutého z dlužníkova těla se objevuje
rovněž v anglické verzi Činů Římanů (Gesta Romanorum) ze čtrnáctého století, v tureckých
a perských příbězích, v anglické baladě Severní pán (The Northern Lord), v příběhu Anthonyho
Mundaye Zelauto (1580) a v mnoha příbězích německých.

Martin Hilský
(nezkrácenou verzi otiskneme v divadelním programu k inscenaci)

Autor: zne