Jste zde:
- Tipy
  - Kultura
    - Divadla

Praha divadlo – náš tip Strašnické divadlo 24.6. 2009 závěr sezóny !

06.06.2009 14:47

Symbolicky se s letošní sezonou rozloučíme Shakespearovým Juliem Caesarem, jehož premiéru jsme letos uvedli. Zveme všechny naše diváky a přátele, kteří se s námi cítí dobře, aby se spolu s námi přišli rozloučit s divadelní sezónou 2008/2009, ochutnali dobroty z našeho grilu a připili na zdar sezony nadcházející!

Praha divadlo – náš tip Strašnické divadlo 24.6. 2009 závěr sezóny !

William Shakespeare JULIUS CAESAR

„Březnové idy, ty měj na paměti. Kdo zabil Caesara, byl vrah, když nezabíjel ve jménu spravedlnosti.“Mají lidé právo zabíjet ve jménu spravedlnosti? A jestli ne, tak proč? "

Hrají: Eva Režnarová, Jan Novotný, Milan Stehlík, Kryštof Nohýnek, Vojtěch Štěpánek, Jakub Chromeček, Jan Hofman.

Překlad: Jiří Josek. Úprava: Eva Bergerová, Jiří Josek, Julek Neumann. Scéna: Milan David. Kostýmy: Mlada Šerých a Mariana Novotná. Hudba: Petr Piňos a Petr Komár Soudek.

Režie: Eva Bergerová

RECENZE ANNY IRMANOVOVÉ NA JULIA CAESARA

Premiéra Shakespearova Caesara přinesla mnoho otázek na moderní pojetí inscenace historického dramatu.

Jak zinscenovat davové scény, vraždu Caesara v senátu? Divadlo Globe je prázdný prostor, i Strašnické je prázdný prostor. Herci odcházejí a přicházejí ze vchodů pro diváky. Hlediště je součástí hry, diváci jsou Římané. Pak i všichni na ulici a v tramvaji jsou Římané. Záleží na výmluvnosti Marka Antonia nebo Bruta, co si Římané pomyslí o Caesarově smrti a způsobu a důvodu jeho zavraždění. Politici tonou v úzkosti, jak se dav zachová a na co zareaguje. Premiéra byla slavnostní a velkolepá s rautem plným masa, jako obětní hostiny. Druhá premiéra málem nebyla, protože hlavní představitel Bruta, Jan Novotný měl nečekaně představení v Národním divadle. Díky provozním problémům v Národním se ve Strašnickém začalo až v devět. Až na pár lidí, kteří se vymluvili, že ráno vstávají sto kilometrů odsud do práce, diváci zůstali a na Jana Novotného čekali. Čekali na něj ve foyeru a když za pět minut devět vyběhl z taxíku, aby prolétl mezi nimi rovnou na jeviště, vytvořili mu uličku. Obětaví herci, páchají na jevišti sebevraždu, čistí si zuby v taxíku, herci, kteří mají v jeden večer dvě premiéry a s nimi diváci, kteří nevracejí lístky a jsou tam, kde mají být. Můžeme si říci s Grotowským : to jest teatr! Představení se samozřejmě mohlo zrušit, diváci mohli odejít, ale Strašnické je génius locí, kde se dějí věci ve správném čase a diváci mají paměť, která vychází na světlo v jednotlivých událostech. Ve čtvrtek se tedy čekalo na představení Caesara stejně jako se v jiných dobách než je dnešek, čekávalo na zakázané divadlo, na divadlo nevšední, nenárodní. Diváci dokáží vytvořit organismus, který se propojí s vědomím toho, co se má stát a co je potřeba udělat v daném čase.
Strašnické divadlo je rodina, živý tvor o mnoha nohách. Shakespearovo drama je také živý tvor navíc nesmrtelný. Text se přelévá, tuhne a brousí, překladatel ani dramaturg ho nemusí vtlačovat do formy současnosti, ta je totiž jako v každé nesmrtelnosti již obsažena a tudíž preparují a tisíckrát převracejí jen to, co je nezbytně nutné. Vzniklo historické drama o současnosti, nadčasové a plné platných odkazů.

Inscenátoři si vytýčili úkol, jak v sedmi lidech zahrát hru, kde vystupuje senát, kde se vede bitva, kde proběhne nepodařená korunovace a kde vojevůdci mluví k davu občanů. Všichni musí být vůdci a děj se odehrává v dialozích mezi nimi.
Jak se nakonec Octavius Caesar dostane k moci? Proces zabíjení nepohodlných vojáků a příbuzných se odehrává na šachovnici. Hra střídá obrazy intimních promluv Bruta k sobě a konspiračních dialogů Caesarových vrahů s monumentálními scénami politických monologů.
Jediná ženská role, Portie, kdy se svíjí strachem a prosí Bruta, svého manžela, aby jí vyjevil své tajemství, které ho sžírá tak, že „…uprostřed noci utíká z postele jako zloděj…" není samostatnou postavou. Je spíš zrcadlem Brutova svědomí a mohutnosti tíže jeho strašlivého tajemství rozhodnutí zavraždit toho, jenž nesmí se stát králem. Portie se na jevišti už neobjeví, jen se v řeči dovídáme, že polkla oheň. Obětovala se. Předešla svého manžela o pár chvil. Caesarovou smrtí se totiž velmi brzy zjistí, že se činem vraždy nezachrání kontinuita starého světa, nýbrž končí jedna etapa dějin. Octavius Caesar je drzý hejsek, který se vysmívá polobožské mravnosti svých předchůdců. S neúčastným klidem a noblesou dobře vychovaného dítěte okomentuje sebevraždu Bruta jako důsledek prohrané bitvy o Řím a odchází lehkým krokem, jistý si svou schopností vzít si všechno, co mu nabízí historická vlna,na které se právě veze. Octavius je postava dravce bez vášně. S ním končí zodpovědnost politika ručícího vlastním životem za svůj politický postoj.

Herecký rejstřík má v Caesarovi a jeho současných úpravách k dispozici obrovskou šíři od mrazivé a neosobní monumentality politického chování (Brutus, Marcus Antonius), až po intiminí litanie duševní bolesti, kdy se postava sama se svým svědomím před textem uzavírá pohybově i výrazově jako květ v noci( Brutus, Portie.)

V konspiračních schůzkách plánování vraždy tyrana probleskuje přátelství a vojenská vzájemnost senátorů, lidí zodpovědných za zemi, lid i historickou chvíli. Není něžnější scény než když dá Brutus zmučený vnitřními pochybami svému příteli a rádci Cassiovi facku a ten mu za to nabídne dýku se slovy … když si mne už nevážíš, tak bodni…".

Inscenace má dokonalé osvícení netypicky vytvarovaného jeviště vytvářející monumentalitu bitev bez reálných postav. Stejně tak můžeme hovořit o prostotě a zároveň fenomenálnosti prostředí Brutova rozlehlého paláce, v němž se prochází v bezesných nocích mučen výčitkami svědomí.

Anna Irmanovová, 15.3.2009

Zdroj: texty, fotografie Strašnické divadlo

Autor: zne