Jste zde:
- Tipy
  - Kultura
    - Divadla

Zpravodaj Divadla pod Palmovkou č.14 – I.část, slovo dramaturga

27.04.2009 17:28

Vážení příznivci Divadla pod Palmovkou, milí diváci,zdá se, že česká literární a divadelní klasika to nemá v dnešní popově rozjuchané době tak úplně jednoduché.

Zpravodaj Divadla pod Palmovkou č.14 – I.část, slovo dramaturga

Vzbuzuje sice u mnohých úctu a tu a tam ji někdo dokonce označí i za jeden z důležitých (protože přirozených) projevů české národní a kulturní svébytnosti, ve skutečnosti však mnoho skutečného zájmu u běžného publika nevyvolává. Nepříjemný odér „povinné" četby, který se nad českou literární klasikou od dob socialistického školství stále vznáší, má za následek, že jsme snad jediným středoevropským národem, kde lze jeho vlastní klasická díla na jevišti spatřit jen zcela výjimečně. A to i přesto, že vrcholná česká literární a dramatická díla z devatenáctého a dvacátého století patřila bez nadsázky ke světové dramatické špičce.

Česká divadelní a literární klasika navíc vznikala v době, kdy se nově definoval český národ jako moderní společenství a kdy se určovala jeho základní ekonomická a kulturně-politická témata. Nedů-věra v českou literární a dramatickou klasiku je tedy v mnohém příznačná: ukazuje na neexistenci všeobecně sdílených témat na celonárodní úrovni. O nezdravosti této situace už byly popsány celé stohy papíru. Je totiž zřejmé, že se lidské společenství, které nemá jasno ani v základních otázkách své existence projevuje podobně jako obchodní firma, která trpí stejnou nejasností v oblasti organizace a výrobního zacílení: ze setrvačnosti sice stále vyrábí, ale příliš smysluplná ani prospěšná její aktivita není. Lidově řečeno, je třeba definovat, čím jako obyvatelé tohoto kulturně-politického prostoru jsme a čím chceme být. A ze všech sil usilovat o to, aby v této odpovědi byla nalezena alespoň částečně společná řeč – a to nejen z hlediska jazykového, ale také historického a kulturního

V našem divadle máme již dva roky vzácnou příležitost uvádět vynikající drama Gabriely Preissové Gazdina roba, které ukazuje, jak velké poklady české klasické drama a literatura obsahují. Brilantně napsané drama lásky a ideálů konfrontované se závistí a všeobecnou malostí je totiž nejen nadčasově pojatým lidským příběhem, ale také mimořádně výstižnou sondou do obecné české povahy – a tedy také cenným příspěvkem k tématu české národní a kulturní identity. Představení Gazdiny roby přitom upozorňuje ještě na jednu zajímavou skutečnost – a sice na jistý rozdíl v zájmu publika na pražských a mimopražských představeních.

Návštěvnost pražských představení není příliš oslnivá (snad kvůli již zmíněné divákově obavě, že jde o nezáživnou školskou záležitost, snad kvůli jisté zmlsanosti a zahlcenosti „kulturním smogem" metropole) nicméně divácké reakce bývají velmi nadšené. Dlouhotrvající potlesky uzavírají i představení mimopražská – ta navíc vzbuzují zaznamenávají i velký divácký zájem. A není to zřejmě jen proto, že mimopražský divák se „hrne" na představení divadla z Prahy. Zdá se totiž, že podstatnou roli hraje skutečnost, že mimopražský divák je z nějakých důvodů velmi otevřený k tomu, aby přijímal divadelní představení jako slavnost dotýkající se samotné podstaty lidského života. Proč tomu tak je, je samozřejmě otázka k obsáhlé diskuzi. Zdá se však, že koncepční znovuobjevování české divadelní klasiky je jednou z možných cest vedoucích ke stále živým, nepateticky vnímaným divadelním a kulturně-politickým kořenům.