Jste zde:
- Tipy
  - Kultura
    - Divadla

Zpravodaj Divadla pod Palmovkou č.14 – II.část. Na kávě s Ivem Kubečkou

29.04.2009 00:53

Ivo Kubečka Narodil se v Petřvaldu, vystudoval gymnázium v Orlové a v roce 1967 herectví na JAMU. Ztvárnilvíce než 150 divadelních rolí

Zpravodaj Divadla pod Palmovkou č.14 – II.část. Na kávě s Ivem Kubečkou

První angažmá získal v ostravském Divadle Petra Bezruče, poté působil v tehdejším Divadle pracujících ve Zlíně a od roku 1970 v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (dnešní Švandovo Divadlo na Smíchově). V roce 1973 nastoupil do Severomoravského divadla v Šumperku, kde hrál např. Vala ve Williamsově Sestupu Orfeově, Cyrana v Rostandově Cyranovi z Bergeracu či Míťu v Dostojevského Bratrech Karamazových. Poté odešel do Horáckého divadla v Jihlavě a v roce 1977 do olomouckého divadla Oldřicha Stibora.

V roce 1988 nastoupil do Státního divadla v Brně, kde hrál např. Tajemníka v Havlově Asanaci. V roce 1992 odešel do Divadla pod Palmovkou, kde působí dosud. Z rolí: Akimov v Tolstého Vládě tmy, Simonov-Pisčik v Čechovově Višňovém sadu, Schikaneder v Shafferově Amadeovi, lord Morton v Boltově Ať žije královna!, Turkle ve Wassermanově Přeletu nad kukaččím hnízdem či Carbon de Castel-Jaloux v Rostandově Cyranovi z Bergeracu. V divadle agentury SophiaArt účinkuje v roli Martina Graye v Albeeho komedii Koza aneb Kde je Sylvie. Účinkoval také v několika filmech, např. Sokolovo, Sen o bílém koni, Zapomenuté světlo a v televizních seriálech Důstojníci a Kamenný řád

Na kávě s Ivem Kubečkou

Jak vzpomínáš na své herecké začátky?

Začínal jsem jako zapálený ochotník. Nebyl jsem totiž napoprvé přijat na JAMU, protože jsem měl „šlonské" ř., které prozrazovalo můj slezský původ. Když jsme se s podobně neúspěšným kamarádem z gymnasia, Mirkem Čížkem, vraceli z Brna domů, řekli jsme si, že to za rok zkusíme znovu. A pro ten účel jsme spolu založili divadlo poezie určené pro horníky. A abychom nebyli jenom poetičtí, šli jsme zároveň pěkně „makat" do dolů. Já pracoval v Dole Bezruč jako betonářský dělník, lítal jsem do vysílení s výklopným vozíkem zvaným Japonka a mistr mě trochu posměšně nabádal, abych se náhodou nepřeklopil s tím vozíkem také a české divadlo tak nepřišlo o budoucího herce. Naštěstí jsem to přežil, i když jsem skoro každý večer jezdíval zkoušet s ochotníky divadlo a každé ráno zase od pěti nastupoval na směnu. Byla to ale dobrá zkušenost – dokonce jsem na stavbě během betonování i recitoval, takže jsem v padesátých letech vlastně spontánně přibližoval umění prostému lidu, jak zněla jedna dobová umělecká doktrína.

A jaká byla Tvoje školní léta na JAMU?

Říká se, že nejlepší učitel je život. Ve škole jsem ale měl štěstí také na opravdové a bezvadné učitele. Vedoucí našeho ročníku byla Lola Skrbková, která hrála v předválečných filmech a hlavně v legendárním Burianově Divadle D-34. Díky ní jsem se setkal s moderně pojatým divadlem a také s velkou hereckou disciplínou – koneckonců, Burian byl v padesátých letech podplukovníkem. Ona tedy Skrbková se tak někdy chovala také, měla to od něj vštípené … Přenesla na nás hlavně své nadšené zaujetí divadlem – a stejně tak i pokoru a úctu. Jako kontrast vedle ní působil režisér Evžen Sokolovský. Ten k nám přistupoval skoro jako starší bratr. Tehdy vedl čtyři studenty režie a my díky němu měli štěstí, že jsme byli jejich pokusnými hereckými králíky. Vzpomínám si, jak bylo krásné poslouchat Sokolovského názory na divadlo nebo jeho vyprávění o čemkoliv. Tehdy byl ve vrcholné formě a jeho práce působila skoro jako zjevení. Myslím, že jeho pojetí brechtovského divadla, které uplatňoval v tehdejším Státním divadle v Brně, ovlivnilo české divadelnictví na dlouhé roky.

Říkáš o sobě, že jsi romantik…

To jsem! Vždyť i v tom rozhodnutí, že jsem po prvních neúspěšných přijímačkách nešel studovat nic „náhradního" a dál usiloval jen a pouze o herectví, byl přece kus romantiky! Samozřejmě se to ale vyvíjelo: když jsem nastupoval do dolu, říkal jsem si, že budu vedle romantika i tvrdým chlapem, což rozšíří můj herecký rejstřík. Při druhém pokusu dostat se na JAMU jsem měl připravenou tklivou básničku Fráni Šrámka Splav, která ovšem v mém podání komisi rozplakala smíchy a já se pomalu stával z romantika komikem. A jednou, když přišel do souboru Divadla pod Palmovkou Honza Teplý a ptal se mě, co jsem vlastně zač, řekl jsem mu v návalu upřímnosti, že jsem bývalý romantik. On se zamyslel a pak řekl „Ivoši, ty jsi ale zkrachovalý romantik". Tak od té doby přemýšlím o tom, jestli náhodou nemá pravdu. Ale pořád doufám, že na mě ještě nějaká romantická role v divadle čeká. Romantika je totiž věc, kterou by si měl člověk uchovat co možná nejdéle.

A jak se Ti líbí v Divadle pod Palmovkou?

Jsem v Divadle pod Palmovkou už osmnáctou sezonu a opravdu nerad bilancuji. Ale musím říct, že to dobré, co mě tady potkalo, hodně převažuje nad špatným. Palmovka totiž měla a má moc dobrých představení, takže jsem tady opravdu šťastný. Jsou tady také skvělí kolegové, se kterými je radost pracovat. Vím také, že u mě už nastal čas, kdy je potřeba přestat snít o díře do divadelního světa. Často vzpomínám na Borise Rösnera, herce posedlého divadlem, který říkal, že v padesáti si už má herec hledat svou dědovskou polohu. Ale co má hledat v šedesáti? Pradědka? Možná proto se mi poslední dobou zdají „herecké horory": hraji a nevím co, ptám se kolegů kolem, ale nikdo nic neví – a já stojím před diváky a nemám jim co říct. Doufám ale, že ještě dostanu příležitost něco lidem říct – třeba jak je život fajn a jak stojí za to ho žít.

Kterou ze svých libeňských rolí máš nejraději?

Je jich víc, ale opravdu hodně mě v poslední době potěšila naše zatím poslední komediie Nájemníci pana Swana, ve které hraju strýčka George. Je to skvělá anglická komedie a moji kolegové jsou v ní opravdu bezvadní. Zkouškami jsem se doslova prochechtal (i když jsem na jevišti docela dlouhou chvíli schovaný pod chlupatou dekou a smích mi ubírá cenný kyslík). Na představeních se naštěstí chechtáme společně s diváky. To je pro herce ta největší odměna, jakou si vůbec může představit.

Máš nějakou vysněnou roli?

Jednou mě oslovil pan profesor Vostrý, jestli bych neměl zájem o roli Shakespearova krále Leara, kterou tehdy chystal na Kladně. To bylo něco pro mě – i když jsem založením romantik a v očích většiny režisérů komik, vždycky jsem chtěl být hlavně dramatickým představitelem velkých tragických rolí. Tehdy mi navíc bylo teprve třicet tři a já tak mohl být nejmladší král Lear široko daleko! Mohl jsem se tehdy snad dostat i do Guinnessovy knihy rekordů! Jenže jsem byl zároveň v angažmá v olomouckém divadle, takže z toho nakonec sešlo. Dodnes mě to mrzí.

A něco na závěr?

Jednou mi moje milá kolegyně Marcela Nohýnková řekla: „Ivoši, ty musíš mít nad sebou tolik strážných andělů, že na ostatní už se nedostane." To bych samozřejmě nerad, tak vám přeji, ať lítají i nad váma …