06.02.2010 20:36
Režisér Vladimír Morávek zkouší na Vinohradech slavnou Gogolovu komedii Ženitba. Čím je při inscenování ovlivněn, co ho inspiruje a zajímá? Přečtěte si v následujícícm rozhovoru ...
Původní text Gogolovy Ženitby jste upravil pro vinohradskou inscenaci. Jaká je „filosofie" vaší úpravy?
Mě fascinuje jednak samotná ta Gogolova hra , jednak její kongeniální Suchařípův překlad, který byl vlastně spouštěčem mé vize o té naší Naprosto neuvěřitelné události na Vinohradech. Do toho mám ještě k s mrti rád filmy Miloše Formana a jeho poetiku směšnotrapnosti , která se tak hezky dá vyjádřit slovy „my bychom vzhůru k nebesům, jsme však zde se zemí spjatí" - tj- jsem Slovan, Čech- moc chci říct něco krásného, něco obrovitého, něco hvězd se dotýkajícího- ale žel- dost často mi z toho vyjde spíš jen pitomost. Trapnost. Hanebnost ...
Pak ovšem ta moje úprava budí zdání, že se celý onen geniálně fabulovaný příběh odehrává spíše než na Rusi někde ve Zruči nad Sázavou- to je to městečko, kde Miloš Forman točil Lásky jedné plavovlásky - kde ta naše slovanská duše bije přece jen v trochu jiném - zajíkavějším - rytmu než široká duše ruská. Chtěl jsem totiž , aby se nás celý ten příběh víc týkal ...
Navzdory veškeré zajíkavosti, trapnosti a nešikovnosti se v té Ženitbě na svět dobývá cosi velkolepého, zářivého, bůh se dívá ...- což se pozná z toho, že kdykoliv je nejhůř, někdo začne zpívat a Marika Žáková Staszio tím svým nádherným hlasem dotkne se něčeho tajného a brečet se chce a kleknout a podat ruku někomu vedle sebe- na znamení pokory. A to je druhým rysem té úpravy mé. Že jsem připsal Boha na každou druhou až třetí stránku scénáře.
Výraznou složku inscenace tvoří hudba - jak se dá vznikající inscenace zařadit žánrově?
Inscenace se tedy plným názvem jmenuje Naprosto neuvěřitelná událost ve dvou dílech: Ženitba, racionálně analyzováno je to ze všeho nejvíc propadnutí se do snu. Podkolatov -Viktor Preiss - na začátku toho našeho příběhu usne a zdá se mu poměrně nehorázný, barvitý a třeskavý sen obsahující všechna tajemství, jak muž může získat ženu - a jaká to s sebou přináší rizika. Podkolatov sní s ženě, o mužích a o tajemství - a ty snové scény - jak postupuje čas - jsou výstřednější a výstřednější , občas někdo projde stěnou, někdo se rozdvojí či dokonce roztrojí, tu a tam nějaká žena ukáže ňadro, tu a tam nějaký muž s ohromným penisem projde zleva doprava...jak už to tak ve snech vyděšených mužů bývá.. A celé se to nějak týká lásky, boha a zasvěcení, pořád tam zní ty chorály, slovanská duše zpívá a zpívá, ječí, řve- srdce by chtělo někoho milovat- ale neví , jak se to dělá, pak někdo netrefí se do dveří, upadne , zbledne, uteče- a je to celé trapné a trapnější, člověk se zalyká smíchem a říká si ..."no to je teda smolař, ten Podkolatov... Něco jako já-"
Na obsazení hry jsou u postavy paní T., dohazovačky uvedena jména tří herců - je to příklad zmíněné nereálné, snové poetiky?
Tématem inscenace je zasvěcení - žena se odevzdává muži, muž se odevzdává ženě ...
Když jsem toto zasvěcení podstupoval já - chtěl jsem se poprvé dotknout ženy, políbit ji a pocítit, jak voní, ocitl jsem se ve stavu tak velké paniky, až jsem skutečně někam spadl, kamsi se zřítil, pořád hrozně drkotal zuby, možná i prošel zrcadlem -v rámci toho si pak nebyl jistý už ničím. A někdy se mi zdálo, že všechny ty ženy, které jsem toužil líbat, měly tu a tam dvě hlavy a někdy i tři ...Tak tato inscenace je vzpomínkou na ty zážitky. Vzpomínkou trochu nadnesenou- ale to už tak v komediích bývá. Ostatně mi včera říkal Viktor Preiss: Řeknu vám tajemství - to jsem taky zažil - v podstatě.
Co vás tak fascinuje na poetice trapnosti, nešikovnosti, zajíkavosti ...?Jsem z toho Bruntálu. Když se někdo narodí v Písku, umí zřejmě vyprávět příběhy o tom, jak se řeka tetelila a laně zpívaly, ale „být z Bruntálu" znamená něco jiného.
Bruntál je město, kde nejdříve žili Němci, po jejich odchodu přišli Češi, tu a tam si někdo ukradl nějaký byt, pak přijel obrovský kontingent ruských vojsk, všichni si říkali, že to jsou pitomci, ale nahlas se to říkat nesmělo ... Tak se dělalo, jako že nic, ale srdce bolelo a vodka se pila a Praděd světélkoval a někdo navrhnul přejmenovat ho na Leninův štít - ale to chválabohu neprošlo. Když někdo řekl, ať něco žije, mysleli jsme si, ať s tím jdou doprčic, a když někdo řekl „miluji tě" do toho Gustáv Husák políbil Brežněva, tak všichni věděli, že oběma je trapně, a přesto to ti výkvěti dělali, my u toho drželi tu čestnou stráž, Bůhví, co jsme strážili, ale stáli jsme tam furt a furt. ... Tak v tom jsem vyrůstal a četl všechny ty knihy, kromě jiných Gogola a Dostojevského a Lermontova a Bulgakova a ty sny se mi zdály a teskno bylo a svítávalo nad ránem teskně a bolavě - a krásně a závratně ...
V Bruntále se nesmělo říct „miluji tě, věřím to, nevěřím ti ...", muselo se vždycky trochu předstírat, ne moc, abyste si nezadali, ale ne málo, abyste zas nebyli nápadní. Zdálo se, že máte někoho rádi a že mu fandíte - a nefandili jste mu vůbec, zdálo se, že někomu věříte - a nevěřili jste mu ani zbla, co bylo trapné - nazývalo se krásou. Všechno to bylo jaksi zmatené - jaksi zdánlivé - a já v tom všem rostl a rostl - až jsem narostl a zložil si to své divadlo studentské a měl jsem 97 kilogramů a pět a půl dioptrie na každém oku, jak jsem pořád četl a četl, ven moc nevycházel, nestálo to za to....A tím pádem jsem se i naučil vidět , jak přečasto něco něčím není, čím by i chtělo být, a co je, jest pohříchu trapné. A přitom šlo a jde pořád o to jediné: Miluj mě, já tebe- půjdem spolu do nebe. Upřímnost - to je ctnost - ta nám bude trvat- ta nám bude trvat- na věčnost. To je jedna píseň ze Zakarpatské Ukrajiny. Jeji slova jsem si napsal na první stránku scénáře. Nevím ani proč ...
Kontakt:
informace o vstupenkách:
pokladna tel. 224 257 601
tel/fax: +420 224 253 870
obchodni@dnv-praha.cz
Autor: Divadlo na Vinohradech
Staňte se redaktory našich stránek a přidejte svůj tip
Svátek má Cecílie
Náhled tisku | Vytisknout | Nahoru
2008 – 2009 © Prague Tip | Prohlášení o přístupnosti | Webmaster: c10.cz