Jste zde:
- Tipy
  - Kultura
    - Výstavy

Výstavy Praha - Marco Gerbi, Euritmia výběr z tvorby

06.11.2009 09:52

Když jsem viděla poprvé - a nutno říci náhodou - několik děl Marka Gerbiho, měla jsem pocit, řekla bych, čtenáře. Jeho pojetí bezrozměrného prostoru, jeho zhmotnění nehmotného těla, nebo ještě spíše pomíjivé malířství...

Marco Gerbi - EURITMIA

vytvořilo ve mně bezprostřední dojem, že se jedná o dílo básníka. Slovo mu neustále nastavuje limity, které chce překonávat, a proto ho změnil v symbol, kaligrafii, vizuální poezii.

Neklid, neustálé těkání, to jsem viděla v jeho dílech nacházejících se na pomezí poezie a výtvarného umění.Toto byl můj první klíč k jejich chápání. A první, a také jediná otázka, kterou jsem mu položila, byla žádost o vysvětlení, proč v životě dělá práci zcela odlišnou, ve které má co do činění s čísly. Nemohla jsem tehdy pochopit. Gerbiho decollage - decoupage se často stávají něčím, co přesahuje možnosti malířství, co se odděluje od jeho podstaty a pomalu jí uniká.

Hmota se stává často nehmotnou a v ní občas vynikne tajemný objekt touhy - ústa, květ, zraněná květina - který zůstává, přese všechno, vždy pouhým snem, protože koresponduje ve své poslední, intimní a nejniternější podstatě s uměním, jehož základem je neustálá potřeba činit se vzácným, měnit se v poezii, umocňovat ji, aby se mohlo stát, definitivně a nenápadně, sublimací hmoty.

V aktu lepení a odlepování, na němž jsou založeny Gerbiho koláže, se tedy násobí mytický akt tvorby. Toto zjevení vytržené slovu, věřím, se vynořuje z prenatální paměti a spojuje se s výbušnými vášněmi futurismu pro budovy města a nevázané večery, aby vznikla onomatopoická poezie a hudba.

Tomuto neustálému rozkládání a opětnému vytváření formy z fragmentů zřetelně plných napětí díky technice decollage - decoupage odpovídá neustálý únik z každodennosti ke zkoumání protikladných možností, k horoucí touze po tom, co Řekové velmi příznačným a mnohoznačným termínem nazývali eurytmie.

Zatímco umělec migruje mezi styly a různými souvislostmi v neustálém procesu transformace (tak tady konečně mohu využít krásnou definici Achilla Bonita Olivy, který hovoří o nomádismu, básnickém nomádismu), jeho díla směřují citlivě k opětnému seskupení forem, k syntéze mezi významotvorným a majícím význam v malbě uzavřené v chromatickém tónování, které je vždy podřízeno konceptu formy, figurativnímu vyobrazení, něčemu klasickému.

Útržky látky nebo papíru jsou základní prostředky, kterými umělec především "vytváří slova", barva se stala druhořadou. Ale je třeba dodat něco dalšího, protože to co umělec vytváří, je právě "prvotní" obraz v klasickém smyslu slova, působivý rámec odlišný od nerozlišitelného plynutí, od nediferencovaného proudu prostoru a času, který je podřízen vnějšímu světu.

Ikonické znamení, barevnost, po předcích zděděná fantazie, kulturní sedimenty, metamorfózy barvy a tvaru podléhají stále neustálému hledání nových možností, jež ho někdy přivedou až k bezděčnému odhalení originálních barev a forem, které se zdají přicházet ze vzdálené minulosti. V jeho díle jsou patrné fragmentální lingvistické prostředky, neustálé těkání z místa na místo, kterým může být jak fyzický prostor, tak především prostor duše, potřeba výzkumu, neustálý útěk a nový návrat k dokonalosti.

Takové dokonalosti, kterou mohou mít jen čísla. Nyní se mohu konečně pokusit chápat.....

autor:Teresa Triscari

Výstava bude otevřena pre veřejnosti do 30.11.2009

v 1. poschodí Italského kulturního institutu
Šporkova 14 – Praha 1

pondělí - čtvrtek:

10.00 – 12.00 / 15.00 – 18.00 hodin

pátek: 10.00 – 12.00 hodin

Autor: zne